Minulý týden se nejen naším regionem prohnaly bouřky. Krátké, vydatné a velmi intenzivní. ⛈️ Po dlouhých týdnech sucha jsme za déšť samozřejmě vděční. Jenže voda, která přijde najednou ve velkém, není totéž jako voda, která má čas pomalu vsakovat do půdy a zůstávat v krajině.

Pro mnohé majitele zahrad, domů nebo sklepů znamenaly přívalové deště škody a starosti. A bohužel jsme tentokrát nebyli výjimkou ani my.

 

17. srpna došlo k výrazné půdní erozi na sousedním poli. A odnesl to náš rybník.

 

Masy bahna se do něj doslova nahrnuly a vytlačily z něj vodu. Rybník, o který jsme se roky starali a který jsme vybudovali z vlastních zdrojů, bez dotací, jako součást fungujícího systému zadržování vody v krajině, se během chvíle změnil k nepoznání. Je nám z toho opravdu smutno.

 

Budování místa, co má smysl

Když před lety začala naše majitelka Jana Moravová na ruinách a skládkách starého statku budovat ekofarmu, chtěla vytvořit něco, co bude dávat smysl i za mnoho let. Místo, které bude fungovat pro lidi, zvířata i krajinu. 🌱 Přestože zemědělství rozhodně není procházka růžovým sadem ani zlatý důl, podařilo se Janě a jejímu týmu farmu postupně rozvíjet. Pěstovat, stavět a vytvářet místa pro odpočinek, setkávání i zážitky.

Součástí toho všeho se staly také rybníky a pod nimi mokřadní tůně. Zadržovaly vodu, dávaly prostor životu a pomáhaly krajině zvládat sucho i přívalové srážky.

A právě v tom jsme viděli jejich smysl. Jenže krajina nekončí na hranici našeho pozemku…

 

Sucho a voda v extrémech

Letošní rok nám ukázal jednu tvář extrémů. Dlouhé období horka a sucha ovlivnilo i naše hospodaření. Některé byliny a zeleninu jsme jednoduše nedokázali dopěstovat. Zatímco velcí konvenční zemědělci mají možnosti, jak výnosy v podobných podmínkách udržet, my jsme museli uznat porážku a pěstování některých plodin raději vzdát.

A potom přišel přívalový déšť. Voda, která po týdnech sucha mohla být vítaným osvěžením, tentokrát bohužel přinesla i erozní půdu. A spolu s ní bahno do našeho rybníka.

Nechceme hledat viníka. Ani si stěžovat na to, že příroda „zlobí“. Příroda nedělá nic špatně. Spíš si klademe otázku:

,,Kam se poděla krajina, která dokázala vodu zpomalit a udržet?”

 

Kde se voda může zastavit

Meze, remízky, zatravněné pásy, příkopy, mokřady, tůně a členitější struktura polí nebyly zbytečností. Pomáhaly půdě vodu přijmout, zpomalit její odtok a chránit ji před erozí. Dnes máme obrovské souvislé plochy půdy, často bez přirozených překážek. Půda je na mnoha místech utužená a když pak během krátké chvíle přijde příval vody, nemá ji co zadržet.

Voda odteče – a s ní často i ta nejcennější vrstva půdy. My můžeme na svém pozemku vysazovat stromy, obnovovat mokřady, budovat tůně a snažit se hospodařit šetrně. 🌿

Ale krajina je jeden celek.

 

Pokud budeme někde vodu zadržovat a o kus dál ji necháme bez překážek odtékat i s půdou, naše jednotlivé snahy budou mít jen omezený smysl.

Možná je tedy čas přemýšlet nejen nad tím, kolik vody potřebujeme do krajiny dostat, ale také proč už ji naše krajina často nedokáže udržet. Protože půda není továrna. A krajina není jen plocha, na které se má co nejefektivněji vyrábět.

Je to systém. A pokud z něj odstraníme stavební články, jednou přestane fungovat celý. 🌍

A možná právě letošní extrémy stojí za to vnímat nejen jako jednotlivé přírodní katastrofy, ale také jako připomínku, že o krajinu se nedá starat po částech. Nestačí, když se o malý kousek dobře postará jeden člověk, farma nebo obec. Pokud budeme chtít, aby půda zůstala úrodná, voda v krajině zůstávala a podobné příběhy se neopakovaly stále častěji, budeme muset začít znovu přemýšlet o krajině jako o celku.

A možná se občas podívat nejen na to, co z půdy dokážeme získat, ale také co jí vracíme. 🌱